Vzpomínáme

Někdy se lidé potkají jen krátce, pár let ve škole, dalo by se říct, že se vlastně jen minou a nic víc. Jenže u některých jakoby zasekne se čas a zůstávají v nás už napořád. Tak to bylo a je i s Petrou. Musím přiznat, že mne její nečekaný odchod rozjitřil daleko více, než bych si vůbec dokázal představit. Stál jsem v kostele před její fotku, s fialovým karafiátem v ruce, který měl zlomený lístek, jako symbol zlomeného života a v hlavě měl nepochopení nad tím, proč tu vlastně jsem. Přidal jsem jeden svůj květ k obrovské záplavě ostatních květů, zvedl se a pomalu odcházel. No a při tom odcházení jsem dostal pozdrav. Pozdrav nečekaný, niterný ale velice intenzivní, nádherný a nezaměnitelný ! Nevěřím ve smrt, nemohu, nevěřím církvi, ani to nemohu, ale o Kristovi nepochybuji ! Život je věčný už teď v nekonečné přítomnosti boží. Já nevím, jestli jsem to měl a nebo neměl vlastně říct, ale risknu to a tak jen pro jistotu, promiňte ….

Dozvídám se tuto smutnou zprávu až s tak velkým časovým odstupem a nemůžu se ubránit slzám. Pamatuji si Peťu od dětství, bydlely jsme ve stejné ulici, byly stejně staré, vyrůstaly v tradiční "katolické" výchově, potkávaly se na stejných akcích...nezapomenu, jak jsme kolem dvacítky každý rok jezdívaly jako podpora pro tábory pro světlušky, kde Petra potichu a neokázale odváděla podstatný kus práce, daleko více, než my ostatní, kteří jsme si těch praktických (někdy i dost fyzicky namáhavých, přes její tělesnou subtilnost) věcí, které bylo potřeba udělat, no a tak je prostě udělala, někdy ani předem nevšimli. :-) Mám vzpomínky na Petru vždy nějak spojeny s určitým respektem: byla v mnohém obdarovaná a "dál" než okolí, nemusela nikoho umravňovat, aby se v její přítomnosti snažil , a přesto nikdy nezkazila žádnou srandu. Po dvacítce jsme se už moc neviděly, občas jsem o ní zaslechla, dvakrát jsme spolu prohodily několik vět na potkání...jejího muže a děti jsem jen zahlédla...přeju jim moc sil a Boží i lidskou pomoc v jejich nelehké situaci.

Dnes by měla Petra narozeniny...

Je neuvěřitelné, jak podobné vzpomínky tu zaznívají a jak podobné jsem chtěl napsat sám. Tak dobře bych to nedokázal. Ale tak alespoň jednu vzpomínku možná drobnou, ale ve svém důsledku pro mě osobně dnes velmi podstatnou. Pecu jsem se za těch 15 let, co jsme se znali, snažil mnohokrát vyfotit. Jednak jsem chtěl zachytit její vnitřní světlo, kterým vyzařovala, a jednak jsem vždycky říkával, že mám rád "hezké fotky a tak rád fotím hezké lidi". Smála se, stydlivě se křenila a posílala mě do háje, že se fotit nechce. Pak přišly děti a mně se sem tam podařilo vyfotit a vyvolat nějaký lepší obrázek a poslat jí ho. A tak se po čase její odmítání trošku prolomilo, až za mnou třeba na Jouzově svatbě přišla se slovy: "vyfoť mi Aničku". Moc jsem si nepomohl, Anička je po mámě a schovávala se úplně stejně! Na podzim 2014 se mi konečně na Čachnově podařilo Pecu přesvědčit. Věděla, že ji fotím, ale už se nebránila. A já jsem teď za ty její fotky s Alim moc rád. Všechny (včetně těch starších třeba i nepovedených, které jsem v digitální podobě dohledal), najdete zde: https://www.flickr.com/gp/76143967@N08/11yhcb

"To neřeš". Tohle úsloví (sousloví?) se ve vzpomínkách na Pecu objevuje snad nejčastěji. Vypadá to jakoby, co jakoby, žádné jakoby - to byl a věřím, že je - Pecin podstatný rys. A najednou se nabízí oslí můstek - napadlo mě, že je to podstatný rys našeho Taťky. Možná jsem troufalý, ale je možné, že On vůbec neřeší drtivou většinu toho, co řešíme my. A naopak řeší, a jednou bude řešit to, co jsme neřešili z vlastní nedbalosti, pohodlnosti, lenosti, zbabělosti,... Tímto souslovím byla Peca zpřítomněním Božího hlasu mezi námi. Vím, je to nedokonalé a napadnutelné, jako všechno, co vyjadřuji pomocí slov, ale takhle jsem to začal cítit a věřím tomu.

Pročítám si všechny vzpomínky a napadá mě, že nemám co napsat, protože bych se opakovala, ale .. musím. Peťa byla nejlepší kamarádkou, kterou jsem kdy měla. Stála mi za zády,když jsem se Bobovi odevzdala a já jsem měla tu čest být za ní v den, kdy se ona odevzdala Jirkovi. I když trať, kdy jsme spolu intenzivně běžely nebyla dlouhá, potkávaly jsme se na různých stanovištích a vždycky to byl příjemný doping. Cíl je společný, krásný Cíl. Peťa doběhla dřív. Byla vždycky lepší :o) Jirko, máš můj obdiv za statečnost, odevzdanost Bohu,s jakou tento nelehký úsek cesty zvládáš. V modlitbě na vás všechny moc myslíme. Když jsme u různých vzpomínek,vzpomněla jsem si na jeden den, kdy jsem byla u Peti doma, asi jsme si povídaly, až když jsi zazvonil , Peťa, možná trochu s rozpaky, řekla, že mi někoho představí a zářila radostí.. " je to můj Šaman" .... :o) Držte se. Ma.

pokračování o tom jak jsem na sobotní společné slavnosti s peťou v babickém kostele objevil ameriku (připusťme že obrovskou devízou na tomto světě je čas možná devízou hlavní co já vím) takže známe to všichni čas jsou peníze peníze však teď nechme stranou i pro běžce je čas důležitý čí čas je nejnižší ten vyhrává a pozor teď to přijde (to taky znáte) není důležité vyhrát ale zúčastnit se kec kec? no najdou se situace kdy to kec není ten běh ne jako o život ale o Život běžíme všichni ano úplně všichni doběhneme-li bude náš čas důležitý? odpoví si každý sám má pravdu ten jehož odpověď zní ne protože v tomto závodě čas opravdu nerozhoduje to co je rozhodující je do Cíle vůbec doběhnout dobelhat možná doplazit se někdo dřív a někdo později kéž se jednou všichni sejdem spolu s peťou na jediném stupni stupni vítězů p.s. a ještě dobrá zpráva na konec začal jsem si dopřávat doping petinu přímluvu doping který je povolený běží se mi dobře ;-)

Řada lidí mne po pohřbu poprosila, zda bych svou promluvu nezařadil i na web. Chtěl bych Vám jen sdělit, že jsem napsal za nás za všechny co měli Pecu rádi. Na konečné korektuře a drobných úpravách má zásluhu má žena Katka, která měla s Pecou také silný přátelský vztah... S Peťou jsem se osobně poprvé setkal teprve před osmi lety na letním táboře s dětmi v Čáslavicích u Třebíče. Usměvavá, šikovná maminka mi byla od počátku kamarádkou, se kterou jsme si spolu s ostatními táborníky užili řadu her a hezkých teplých večerů ve sněmovním týpý. Roky ubíhaly a my se znovu a znovu potkávali pod letním sluncem na loukách a podzimních srazech. Poté, co se Peťa s Provázkem přestěhovali do Babic, vzniklo mezi námi hluboké přátelství, které ovlivnilo i mé osobní rozhodnutí na cestě k Bohu, ke kterému mi Peťa dopomohla. Na společné zpívání u ohně, doma, či krátkou chvíli na chóru nikdy nezapomenu… Podobné vzpomínky na Peťu máme snad všichni, co jsme se s ní alespoň trochu sblížili, i když v jiném čase a na jiných místech, a mohli s ní tak prožít hezké okamžiky při farních poutích, při sborovém zpěvu, při výletech do lesů, u táborových ohňů, u koní, které tolik milovala, na Kaprálově mlýně a v jejím novém domově Babicích. Peca působila skromným a nenápadným dojmem, ale kdykoliv se cokoliv, kdekoliv organizovalo a pořádalo, přes svoji nenápadnost byla jednou z hlavních součástek v soukolí společenství. Byla nepostradatelná -toto není fráze- a díky její houževnatosti každý takový podnik nakonec dobře dopadl. Rozdala tolik lásky a uzavřela tolik přátelství, co by většina z nás nestihla ani za několik pozemských životů. Při čtení vašich vzpomínek mi i připadalo, že Peca nemohla být jenom jenom jedna, že musela bývat na různých místech s kamarády a přáteli najednou. Peťa byla vždy chápavá k pocitům druhých, které dokázala utěšit pouhým úsměvem. Svými větami „To zvládneš, to neřeš, tak to uděláme..“ povzbuzovala okolí, když propadalo malomyslnosti. Měla ráda děti a ony měly rády ji. Vždy byla připravená pomáhat kamarádům a známým v nouzi a nikdy neočekávala odměnu ani protislužbu. Nezkazila žádnou legraci. Udělala si na své přátele čas, kdykoliv mohla. Neříkala raději nic, pokud to nemohlo být dobré a pochvalné. Nekritizovala. Byla neskutečně shovívavá. Byla pevnou oporou svému Jirkovi a bezmezně milovala Efku, Vítka a Áňu a byla jim skvělou mámou. Za každé situace také ctila své rodiče a podporovala své sestry s jejich rodinami. Po celý život hluboce věřila v Boží pravdu a svou víru dokázala předávat i svým přátelům a blízkým. Když na ni v posledních dnech myslím často se hluboce zastydím, že bych mohl být upřímnější a vlídnější ke svému okolí a blízkým. Mohl bych také více pomáhat druhým a rozdávat úsměvy a povzbuzení, stejně jako to po celý svůj život dělala i Peťa. Což by mohlo být inspirací pro nás všechny. Doufám, že si v srdci budeme až do své smrti opatrovat a hýčkat vzpomínky na Peťu, aby nevybledly do chvíle, než se s ní znovu shledáme Nemění to však nic na tom, že nám Petruško, Peti, Peco budeš moc a moc chybět!!!

Schola u Svatého Michala, pátek večer, otec Olejník, na tabuli text a noty, jsme překvapeni hloubkou textu, jsme unešeni, jak to zní, když zpíváme ..... až z toho mrazí, cítíme, že tento svět je jen putováním , dotýká se nás jistota, že v náručí Boží jsme doma, je tam krásně.., všichni se tam vracíme.. Jak napsal Ivo, Peťa nás předběhla...Ona už to ví .... J. V. Sládek: V náruči Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas; - kdo by se děsil, kdo by se třás? Z oteckých paží, z Otcova domu byli jsme na mžik posláni v svět; - kdo by se váhal vrátit se zpět? Po trapné pouti navždy zas domů, nikdy, už nikdy v tu chladnou dál! V náruči Boží kdo by se bál

Ahoj Petro! Zdravím Tě do nebe.Kdyby jsi totiž v nebi nebyla,tak tam nemůže nikdo z nás....Mám spoustu vzpomínek od základky ,až do dospělosti spolčo ,sbor,vandry .... je toho asi strašně moooc... docela mě trochu mrzí ,že si už nevzpomínám na všechny ty situace a příhody.... Dnes už usilovně pátrám , po akci ,kterou jsem tehdy zažil a Ty jsi tam nebyla.... protože jsi s námi byla vždycky (vlastně) .Jako kluci jsme se styděli ,protože svojí ocelovou vůlí a pílí jsi nás strčila do kapsy...Možná se to nehodí ale nejvíce jsi mě překvapila na vandru na Šumavě ,když jem v prostřed putování a marném boji s komáry vytáhl večer plácačku rumu ,kterou jsem si schraňoval a nalil ji do kotlíku s čajem... V té chvíli mě všichni cnostně okázalí moralisté zavrhli a drsně sepsuli.Jen ty jsi se napila a řekla že je to docela dobrý.... Jako těžkého recesistu jsi mě tím tenkrát drsně dostala... Díky Bohu za to , že jsi nám svým životem dávala příklad a ponaučení.

Peťu budu mít navždy spojenou s tábory pro maminky s dětmi, které se konaly povětšinou na Kaprálově mlýně. Začaly jsme jezdit, když našim nejstarším nebyly ani 3 roky a při posledním setkání už s námi byly puberťáci. Petra byla vždy hnacím motorem, výborným organizátorem, který hlídal, aby vše fungovalo do nejmenších detailů se svou laskavostí, velkorysostí, nadhledem a pracovitostí. Stále slyším její krásný hlas, který nás probouzel do nového dne, vidím ji jako Popelku nebo indiánku "Sojčí pírko". Nejnovější vzpomínka: večer při kytaře u plápolajícího krbu, povídání, plány na další akce...Děkuji Petro, že jsem Tě mohla poznat.

Je tu tolik krásných vzpomínek...mnoho lidí by potřebovalo 3x80let života a neprožili by je přesto tak plně, hodnotně a v obětavé službě druhým. Nevím, jestli to nebude znít bláhově, ale v tyto dny se mi o Petě v noci zdálo. Jistě proto, že na ni a na Provázka s dětmi pořád myslím...Ale Peťa byla v té "noční vzpomínce" tak krásná, usměvavá a vypadala tak šťastně, že jsem si říkala, že tak nějak vypadá u Pána.

Pár dnů před mou svatbou sedíme s mlýňáky u ohně a máme pohodu a špekáčky. Ze tmy přichází Peca ozářená světlem z veliké svíce a zpívá mi "Svícu". Ta chvíle byla kouzelná. Vždy, když jsme se viděly, odcházela jsem ze setkání naplněná její vyrovnaností. Díky tomuto a taky její víře, klidu a radosti, vztahu k Provázkovi a dětem jsem neváhala a vybrala jsem si ji jako svou kmotru. Díky Peco! Na začátku tohoto září napadlo Cutiho, že musíme navštívit Provázky. Přes všechny nemoci a začátek školního roku se k tomu dostáváme až teď, v sobotu..

Sedím v tichu našeho bytu, pročítám všechny krásné vzpomínky na Peťu a také vzpomínám. Opakovaně se vracím očima na horní část obrazovky, kde vidím mou milou usměvavou kamarádku. Naše přátelství vzniklo před více než dvaceti lety ve skautském středisku v Olomouci. Vybavují se mi společné tábory, staváky, vandry, drakiády, plesy, poutníkáče :) ... všechny možné akce s lidmi, které nosím stále ve svém srdci, přestože jsme každý jinde a potýkáme se s radostmi i starostmi všedních dnů ve svých rodinách. Vidím Peťu v ohnivci, který soustředěně hlídá a pečuje o oheň do pozdních nočních hodin, přestože je dávno po večerce..., na vandru v mlhavém ránu pečlivě zahlazující stopy po nočním táboření..., nebo ochotnou a milou odbornici věnující se pouze a jenom mně při výběru brýlí v optice Herlango. Krásné vzpomínky. Ačkoli jsme se spoustu let neviděly, cítím vzájemnou blízkost. Jak dny plynou, střídá se u mě celá řada emocí. Smíření a klid, stejně tak vnitřní vzpoura vůči událostem, které člověk nemůže ovlivnit. Je potřeba přijmout fakt, že v životě spoustě věcí neporozumím. Chci věřit a věřím, že náš dobrý Bůh ví. Skrze Peťu si od Něj přebírám vzkaz: "Snaž se být za všech okolností dobrým člověkem, buď otevřená Lásce... s radostí pak budeš očekávat okamžik, kdy si tě vezmu do své náruče". Provázku, pro Tebe pár řádků z knížky Myšlenky na každý den od Carla Carretta. Cituji část myšlenky z 21.září, str. 100. " Ne, nikdo mi nemůže odejmout život, život věčný. Nikdo mi nemůže odejmout mou Lásku. Jsme věční, nemůžeme už zemřít, neboť jsme naroubováni na Věčný život, jímž je Bůh. Jsme ponoření do světla, jímž je Kristus!"

Jsou to již cca 4 roky... Několik rodin z různých koutů Čech a Moravy se domluvilo a sešlo v Domě rodin ve Smečně, kde jsme společně prožili jeden prázdninový týden. Byla tu i Petra s celou svou rodinkou. Hned první večer se část z celé této velké party zabavila hraním hry Aktivity. Jednu z hrajících dvojic tvořila Petra a moje sestra Jana. Tyto dvě kámošky tvořily opravdu sehraný a hlavně humorný tým. Ještě dnes mi vzpomínka na to, jak Petra při pantomimě předváděla zlobivé dítě, vyvolává na tváři úsměv :-) . Vidím to jako by to bylo dnes... Petra bere se stolu hromádku knih a hodí s nimi o zem... a Jana přesně ví, co Peťa předvádí... moc jsme se tehdy všichni nasmáli :-) ... Díky, Petro, nejen za tyto vzpomínky !

Petruška......moje milovaná Petruška! Odpusť Provázku, ale když jsem ji poprvé uviděla ve třídě v Brně na optice, byla to "láska na první pohled" :-) Využívám momentu, kdy se mi zklidnil rozvlněný slzný film do fáze, ve které jsem schopná zaostřit na monitor, abych poděkovala za všechny úžasné chvíle během dvou našich společných studentských let a i potom později, kdy jsme se navštěvovaly i s postupně se rozrůstajícími rodinami na "výměnných pobytech" Písek-Morava. Vzpomínám na společné sdílení radostí, starostí, smutků a pravidelně i jedné stravenky do menzy - Peti hláška o pár let později (a jedna z mnoha) : "Schází mi nějaké ptáče, které by mi uzobávalo z talířku" mě vždy pobaví (myslím se snažila zrovna hubnout) :) Děkuji za všechny ty nepřenosné okamžiky - ranní vyjížďky na koních, než jsme šly do školy (kvůli nikomu jinému bych dobrovolně tak brzy nevstávala), večerní tichá modlitba v parku na trávě jen pár metrů od tepajících brněnských ulic, návštěvy divadel, koncertů (moje práce), brigády (Peti iniciativa :) ), záchvaty smíchu. Děkuji, že jsem směla poznat její rodinu, laskavé a milé rodiče a sestry, později i jejího fajn chlapa Provázka a báječné děti podobně staré jako ty moje. Ti, co psali přede mnou, přesně vystihli jaká Peťa byla (laskavá, empatická, smíšek, neuvěřitelný pracant, silná osobnost...). K tomu všemu jen dodám, že byla naprosto bez předsudků, shovívavá k slabostem a chybám druhých a tyto vlastnosti Petě umožnily se mnou dlouhá léta kamarádit :-) Děkuji Petruško, až dříve či později půjdu já, dodá mi odvahu vědomí, že v tom neznámu na mě někdo čeká....že se setkáme. Provázku, Tobě veliký obdiv, zachovej si vnitřní sílu a díky za tyto stránky.

Potkaly jsme se krátce po přistěhování do Babic nad Svitavou. Chystali jsme tam v té době pro děti Noc s Andersenem a Petra se do skupinky ihned přidala. Ihned se projevila její vytrvalost, skromnost, snaha pomoci a otevřený úsměv. Posílám jí teď tam, kde je, zprávu: "Peti, stále mne velmi inspiruje Tvá jemnost a neokázalá ohleduplnost, s jakou ses pohybovala v prostoru, abys komukoliv živému omylem neublížila." Kéž bych byla natolik duchapřítomná a dokázala jí toto někdy říct osobně... Až v posledních měsících oceňuji její prosté a optimistické "to neřéš!"- což může člověka vyvést z často zbytečně komplikovaných představ, které nám zakrývají přítomný okamžik a jeho krásu. Mám radost, že jsem Petru mohla potkat.

Vzpomínám si na jedno ze setkání s Pecou. Bylo to před mnoha lety na hájence Písařov. Přijela za námi na roverský kurz Fonticulus Maděra a pro naše účastníky vedla dílnu, ve které jsme vyráběli proutěné košíky. I těm nejméně šikovným ukázala, že je to úplně snadné. I já jsme si tam vyrobil svůj první košík. Mám ho dodnes na svém stole. Od té doby jsem mnohokrát s dětmi, žáky i dospělými vyráběl košíky, ty "Peciny" košíky. Děkuji moc! Myslím na celou rodinu.

Ve středu večer před osudným dnem jsme měli mši za rodinu. Tudíž jsem si vzal čtení, ale s panem farářem Michalem Sekničkou jsem se nedomluvil, jak to bude s žalmem. Tak jsme na sebe chvíli kukali, ale to se již paní Pospíšilová zvedla a šla k ambóně žalm odzpívat. Jako vždy skvěle. Bude nám scházet. Petr Ševčík st., farník babický

Peca.. Poslední vzpomínky jsou dost čestvé a silné. Těsně před mou svatbou se smějeme a balíme desítky výslužek pro svatebčany, je sranda. Peca přichází s pejskem Alim, přesouváme lavičku před dům a hovíme si na ní a povídáme si, ukazuju jí moje svatební šaty, nosíme koláče a krabice s cukrovím do auta a zpět, jsem už nervózní, že se to nestíhá, ale Peca mě uklidňuje a ještě si dělá srandu, ať si to s tím vdáváním rozmyslím, zpíváme písničku, Peca v můj svatební den přichází v kroji a pomáhá nám s občerstvením, směje se a točí se v kroji a jak jí to sluší! Do půl 4.ráno zůstává na svatbě a pomáhá s odvozem našich kamarádů. Druhý den po svatbě přijíždíme s novomanželem do rodného domu a je tam milé překvapení, na oběd jsou tu s námi Peca s Evičkou, máme svíčkovou a smějeme se zážitkům ze svatby. Nevěděla jsem, že je to poslední oběd co s Pecou zažívám, ale vzpomínám na to, jako na krásné rozloučení. Vždy, když si na ni vzpomenu, vybaví se mi jak se směje a září ji oči pod těmi jejími brýlemi. Peca byla silná osobnost a její život a činy jsou mi příkladem. Uměla být tak trpělivá, laskavá a zábavná. Teď už se směje v nebi a mává na nás z výšky. Má se tam krásně. Myslím na Vás všechny Jirko, Evičko, Víťo a Aničko! Mám Vás ráda!

Stará valašská chalupa v Javorníkách. Kvetou trnky, hrajeme s dětmi Čáp ztratil čepičku, smějeme se, je krásný květnový den. O 24 hodin později zuří chumelenice, není vidět na víc než 5 metrů. Všichni jsou zalezlí u pece a Peca? Sází se mnou jahody na zahrádce!

Milá Peco, díky za těch pár staváků (jeden,dva?), které jsem s Tebou mohla zažít a vzhlížet k Tobě jako o dost starší, schopné, akční, pracovité, obětavé a usměvavé skautce...protože právě díky konkrétním lidem a konkrétním zážitkům jsem si skaut navždycky zamilovala! Provázku, celá rodina Tebe i děti na dálku v modlitbě objímáme!

Díky vaší podpoře se cítíme dobře. Nerozumím tomu, ale je to tak. Je možná i proto, že Peťa odešla smířená a teď se na nás směje. Možná i proto, že už o všem ví, úplně o všem. Nejen o mých poklescích, ale i o tom, co pro mě znamenala, co jsem k ní cítil zvlášť poslední dobou. Hodně věcí se tady na zemi nedá přesně popsat slovy, ale teď to ví a rozumí tomu a to mě uklidňuje. Z vašich vzpomínek pro mě plyne jedno ponaučení. Říkejme si toto ještě tady na zemi a třeba to vyléčí naše skryté bolesti, pocit méněcennosti, nedostatečnosti a nepotřebnosti. Je to strašně intimní záležitost někomu sdělit "mám tě rád", "vážím si tě", "obdivuji tě". Člověk je v té chvíli strašně zranitelný a bojí se a nakonec se neodhodlá. Jestli nejste zrovna sami, řekněte tomu kdo je nablízku něco co už berete jako samozřejmost, nebo hloupost. Třeba "rád se s tebou dívám na film", "těší mě, že je v lednici něco k snědku", "obdivuji, že víš kde co je". Ještě jednou děkujeme za podporu.

Bylo nám krásných a sladkých - náct. A dospělost na dosah... Více či méně trpělivě jsme nechávaly své hlasy trénovat pod vojenskou taktovkou prima pana Moravce. Dívčí schola u sv. Michala v Olomouci. Banda jedna - holky rozřehtaný a ukecaný. Stejné sny, život před sebou. Dělily nás jen měsíce od oslav narozenin. Rozuměly jsme si. A Petra? Smíšek. Jo. Sympaťačka. A pohodář. Milá holka... A pak jsme šly každá po svém... Je to snad deset let či víc jsem ji zahlídla kdesi mezi bílými kopci. Běžky na nohou, pod srdcem jedno ze svých dětí. Smíšek. Jo. Sympaťačka. A pohodář. Milá holka. A my zas byly rozřehtaný a ukecaný... A dalších deset let, možná víc. A vím o ní tolik, jako za celý život ne. Dívá se na mě z té fotky na webu. Smíšek. Jo. Je to ona. Sympaťačka, pohodář. Milá holka... A chce mi toho tolik říct. Skoro stejně staré my, skoro stejně staré děti... Ty její už mají maminku na té vítězné straně. Ty moje mají mámu teprve putující... Co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co na lidskou mysl nepřišlo, to jí připravil sám Život. Úplně ji vidím. Smíšek. Jo. Sympaťačka a pohodář. To zůstává. A drží nám místo... S ní je jejím milým i nám všem nebe o pořádný kousek blíž... Díky, Peťo. Pokoj Tobě i nám.

Není to zas tak dávno, ale když slyším děti z kuchyně jak hledají slova jak vycouvat z cesty do koupelny, pár let to už bude. S ostatními dnes často nejlepšími životními přáteli hrajeme na Fonsu hru na život. Po výměně kola v autoservisu u Provázka se vracím zpět na úřad práce, není práce. Hurá, po druhé návštěvě úřadu, dostávám nabídku práce v kuchyni. Přivítá mě krásná holka s dlouhými vlasy - šéfkuchařka Peťa. S úsměvem na tváři a milým pobídnutím přede mě postaví mísu s cibulí:,, prosím oloupat a nakrájet na kostičky". Za pár minut se vrací s otázkou, už je to hotové? Chvilku mi kouká pod ruce, ajajaj, budu Tě muset propustit z práce. Vrátil jsem se zpět na úřad práce. Po Fonsu jsem navštívil mého dědu - kuchaře a poprosil o ukázku, jak je to s tou cibulí. Fons, Písařov, Mlýn, Rumunsko a mnoho dalších míst, kde jsem mohl od Peti sbírat optimismus, obětavost pro druhé, nadšení ze života a mnoho dalšího. Mohl obdivovat její obětavý čistý vztah k přátelům, vztah k ke svému Provázkovi a dětem. Peťo moc Díky, myslíme na vás, na celou rodinu

V paměti lovím vzpomínky na Pecu, různé střípky spojené s Mlýnem, Popelkami... a vždy se mi v nich vybaví Petina usměvavá tvář, laskavý pohled a nepředstíraný zájem: „Ahoj Grizzly, jak se máš, co u vás nového...?“ Za dob mých dlouholetých studií a téměř tak dlouhého bydlení na Mlýně mi častokrát pomohla z mých různých chmur – svým zdravým optimismem i obyčejným a prostým: „Ale Grizzly, neřeš to tak ...“. Ani nevím, jestli jsem jí za to někdy stihnul poděkovat. Tak tedy teď – díky Peco! Pokoj Tobě a sílu, víru, naději Provázkovi a dětem...

Vzpomínám na léto před deseti lety, kdy jsem opouštěla svou poslední Mlýnskou službu zahraničním skautům, aby od té chvíle můj život nabral směr k partnerskému a rodinnému štěstí. Peca a Provázek takové štěstí tou dobou už měli a uchovali si ho do poslední chvíle. Peca byla mámou i všem Mlýnským servisákům a studentům. Chodila jsem si za ní postěžovat, když mi mě zlobili "moji" Belgičani, šla jsem se za ní poradit, když jsem jim chtěla uvařit guláš. Vždycky byla klidná, milá a trpělivá. Vzpomínám taky na Pecy a Provázka svatbu. Účastnila jsem se jí jako olomoucká studentka a skautka, v kostele sv.Michala pod jeho vysokou kupolí jsem byla svědkem prvního církevního svatebního obřadu v mém životě a byla jsem tím fascinovaná. Svatbu tolik plnou lásky a obřad tak osobní jsem nikdy předtím neviděla, vlastně jsem ani netušila, že to může být tak krásné. Díky, Peťo, za Tvou lásku k Provázkovi, k dětem a ke všem lidem okolo.

Na Pecu a Provázka mám krásné vzpomínky ze světluškovského tábora, který Peca vedla. Provázkovi nikdy nezapomenu jak mě musel nosit, když jsem si na táboře rozsekla nohu a to jak se o mě s Pecou postarali. Je to už hodně let. Nicméně si pamatuji pořád část refrénu písničky "Raketa" na kterou jsme jim vymysleli nový text "rozum pro vynálezce Provázka, kvítí pro Pecu" Tehdá bylo kvítí myšleno jako svatební kytice, měli se brát. Teď je to ta poslední maličkost, kterou můžeme Pece ještě věnovat. Provázkovi přejeme "rozum" sílu, aby vše spolu s dětmi zvládl. Myslíme na vás v modlitbě. Míša (Samková) Obrátilová s rodinou